Činčila vlnatá
Dokonalým mončičákovitým mazlíčkem se při správné výchově stane Činčila vlnatá. Toto zvířátko, které bylo v přírodě takřka vyhubeno, si získává stále větší oblibu u chovatelů domácích zvířat. Činčila pochází z peruánských And, kde také žijí příbuzné druhy, například Činčila horská. Je až s podivem, v jak nehostinném prostředí dokáže činčila vyžít. Její běžnou stravou jsou chudé lišejníky a tvrdé traviny, které sporadicky rostou mezi skalami. Jejími největšími nepřáteli v přírodě jsou draví ptáci a člověk. Pro jemnou a velice hustou hřejivou kožešinu byla takřka vyhubena, než někoho napadlo, že by se dala chovat uměle. Ovšem rozum zůstává stát, jak někdo může zabít tak milé zvířátko pro kožku, kterých je na jeden kožich potřeba mnoho desítek. V domácím chovu se činčila projevuje jako nečekaně chytré zvířátko. Brzo objeví, kterými dveřmi se dá utéct z místnosti, ve které je chována a dokáže člověka následovat skutečně v patách a proklouznout mu za zády. Brzy také objeví, že ten zázračný mechanismus, kterým se dveře otevírají, je klika, a pokud má možnost, snaží se skákáním na ni dveře otevřít (!). Jako skalní zvíře vyhledává výšky a všelijaké prolákliny, za které jí doma poslouží police, knihovny, květináče, a tak. Květináče ovšem miluje, zvlášť když v nich rostou nějaké jedlé kytičky a zem není moc vlhká. Činčila se ráda koupe v písku a je to zvíře také trochu hrabavé, proto ji kyprá a suchá zem neodolatelně přitahuje. Stejným magnetismem je přitahována ke knihám, tapetám a jiným chutným věcem z papíru. Takže pokud si vaše činčilka zvykne často běhat po bytě, může se také projevit jako demoliční četa. Jako skákavé a běhavé zvířátko ovšem činčila dostatek pohybu potřebuje, nechme ji tedy běhat, ale raději pod dozorem.
